Zajímavosti

Akademický sochař JOSEF OBETH (1874 Terezín u Mikulovic - 1961 Bad Säckingen, Německo)

Jesenicko je krajem kamene a lidí. Ti zde v potu tváře kámen od dávných dob dobývali a zpracovávali, dávali mu tvar a funkci sloužící ostatním. Mezi nimi byli ale i tací, jimž kámen pod rukama ožíval, dostával duši, aby žil a vnášel krásu do jinak drsného života v pohraničních horách, i daleko za jejich hranicemi. Náš kraj se stal kolébkou celé řady umělců – kamenosochařů, jejichž dílo tu zůstalo a tvoří odkaz generací těch, jež zde žili před námi…

Patrně nejznámějším z řady slezských sochařů z podhůří Jeseníků je Josef Obeth. Narodil se 15. července 1874 v Terezíně u Mikulovic v rodině kameníka. V roce 1885 započal se studiem na Zemské škole pro zpracování mramoru v Supíkovicích. Ze Supíkovic odešel studovat do Vídně. Nejprve studoval na dvouleté Státní škole uměleckých řemesel a poté na Akademii výtvarných umění, kde ukončil studium v roce 1897 pátým ročníkem na mistrovském oddělení akademie. Již v roce 1896 během studií pracoval u Jiřího Zaly v Budapešti a poté u Adolfa Hildebrandta v Mnichově. Nelehkou volbu místa dalšího působiště po ukončení studií za něj v roce 1898 vyřešila první velká zakázka Ministerstva kultury a vyučování na realizaci skulptury Vidění sv. Františka pro gymnaziální kostel sv. Františka z Assisi ve Vidnavě. K roku 1902 se také váže vítězství Obethova návrhu ve veřejné soutěži na realizaci památníku přírodního léčitele a zakladatele moderní vodoléčby Vincenze Priessnitze v Jeseníku. Obethovi přineslo vítězství nejen vskutku monumentální pojetí pomníku, ale především symbolická hloubka ideje zdraví člověka. Po dokončení Priessnitzova sousoší začalo přibývat zakázek, proto v roce 1908 založil spolu s podnikatelem J. Klosem dílnu a ateliér ve Velké Kraši, kde působil až do svého odsunu v roce 1945. Jeho umělecký ateliér i sochařská dílna byly doslova zavaleny zakázkami, protože každá Obethova práce se vyznačovala nevšedním pojetím a dokonalou řemeslnou výrazovostí.

Sochařova tvorba se dělí na několik tematických okruhů, ačkoli se jednotlivá témata mnohdy prolínají. Specifickou oblastí tvorby Josefa Obetha je velký počet pomníků obětem 1. světové války, jichž vytvořil celkem 31. V tomto medailonku se ovšem zastavíme u sochařova díla, které má své místo zde v Dolním Údolí, a to v kostelíku sv. Acháce. Jedná se o mramorový oltář Neposkvrněného početí Panny Marie. Toto Obethovo dílo patří ke skvostům sochařovy tvorby s velice patrným vlivem doznívající secese. Sochař nevšedně pojal Pannu Marii, která jakoby vystupovala z masivu vlastního oltáře, na jehož vrcholu se vznáší Duch svatý v podobě holubice. Ztvárnění početí je tak oduševnělé - s pouhým náznakem těhotenství Panny Marie. Přesto však nalezlo odpor mikulovického faráře A. Hettwera, který odmítl oltář instalovat v nově postaveném kostele sv. Mikuláše v Mikulovicích. Zásluhou donátora faráře Julia Bannerta se proto Neposkvrněné početí ocitlo jako dar v novém kostelíku sv. Acháce v dárcově rodišti v Dolním Údolí. Původní obyvatelé obce proto toto Obethovo dílo nazývali "Bannertovým oltářem". Protože do sledu událostí vkročila 1. světová válka a po ní vlna protestů německého obyvatelstva k vůli jejich začlenění do nově vzniklého Československa, byl oltář vysvěcen 18. 8. 1920...

V meziválečném období vyšlo ze sochařova ateliéru na 140 zakázek všeho druhu. Ke konci druhé světové války se naplnily obavy všech německy mluvících obyvatel. I manželé Obethovi Josef a Anna byli odsunutí, a to v červnu 1946. V novém domově v Neukirchenu u Ansbachu nebylo lehké sehnat tvůrčí sochařskou práci. Takže Obeth s povděkem přijal místo restaurátora soch v norimberském muzeu. V roce 1953 se přestěhoval za svojí dcerou do Säckingenu, kde ani zde nesložil ruce do klína a z jeho dílny vyšlo ještě několik děl. Josef Obeth zemřel po krátké nemoci ve věku 87 let dne 18. září 1961. Byl pohřben na lesním hřbitově v Bad Säckingenu v Německu.

V roce 2008 vyšla vůbec první monografie děl sochaře Obetha. Autoři společné myšlenky Mgr. Bohumila Tinzová a Marian Čep po 4 letech usilovné práce dokázali vysledovat na velmi rozsáhlém území Moravy, Slezska a polského příhraničí rozeseta Obethova díla. Na křest monografie přijal pozvání samotný sochařův vnuk Wolfgang Wittek, který získal určité dědovy geny a ve svém tvůrčím životě byl architektem. Pan Wittek byl dokonce autory publikace přizván na inspekční cestu po několika Obethových dílech v okolí a navštívil i kostelík sv. Acháce. Nevšedně pojatý oltář Neposkvrněného početí nechal v panu Wittkovi velmi hluboké dojmy...  

 

Marian Čep

 

Vzpomínky Bedřicha Bartla příslušníka jednotek Stráže Obrany Státu (SOS)

Psal se podzim roku 1938. Mezinárodní napjatá situace způsobená neoprávněnými požadavky Adolfa Hitlera, aby Československo postoupilo Německu pohraniční území, kde žili sudetští Němci, donutila prezidenta E. Beneše ke všeobecné mobilizaci vojenských záloh. Nadšení a odhodlání bránit svou vlast bylo tak obrovské, že do 24 hodin byly hranice obsazené miliónem a půl mužů ve zbrani...

U odpočívadla zvaného Hříbek měla své předsunuté postavení v rámci obrany hranic smíšená jednotka 7. hraničářského praporu z Jeseníku s příslušníky SOS (Stráž Obrany Státu). Velením této jednotky byl pověřen poručík Macorek. Pan Viktor Švestka v sepsaných pamětech svého tchána Bedřich Bartla, který jako záložák střežil místo u Hříbku uvádí, že 26. prosince 1973, půl roku před svou smrtí, ho jeho tchán požádal, aby ho zavezl do míst, kde sloužil za zářijové mobilizace jako záložník 7. hraničářského praporu z Jeseníku. „Jeli jsme z Jeseníku na Rejvíz. 2 kilometry za Rejvízem jsme zastavili na křižovatce silnic Dolní Údolí – Ondřejovice. Křižovatka je přivrácená k hranici a je z ní dokonalý výhled na Ondřejovické údolí, směr Zlaté Hory a hranici s Polskem (tehdy Německem). Oba nás překvapilo, že jsme našli okopy jejich družstva. Přikrčený člověk by se v nich schoval.“ Bylo jasné k poznání, kde byly napůl zakopány podsady stanů, kde měl stanoviště kulomet vz. 26. Navíc byla výhoda, že na vnitřní straně zatáčky byl dřevěný altán, ve kterém měli hlídku a připravovali si tam jídlo. Jako záložáci byli povoláni 15. 9. 1938. Od 19. září drželi toto stanoviště a byli napadáni hlavně v noci sporadickou palbou, na kterou samozřejmě odpovídali. Dne 22. 9. při přestřelce smrtelně poranili německého ordnera. Druhý den sledovali ze svého stanoviště pohřeb. Němci se po pohřbu rozešli. Asi za hodinu začal útok henleinovců, který podporovaly dva těžké kulomety. Přesto si naši svoje postavení udrželi. Pak byly jen drobné přestřelky, které skončily 6. 10. 1938. Zajímavostí bylo, že velení praporu se snažilo, aby v jednom družstvu sloužili lidé z jedné vesnice. Na vedlejším stanovišti zase družstvo záložáků ze sousední vesnice. Šlo o to, že se jako sousedé poznali po hlase i podle charakteristických rysů chůze a pohybu. Dne 5. 10. 1938 byla tato jednotka stažena a den na to obsadil Wehrmacht celé Jesenicko.

Přestože v té době byla oficiálně Československá republika v mírovém stavu se všemi sousedy, padlo v těchto bojích při obraně státu 171 příslušníků čs. branné moci a na čtyři stovky jich bylo raněno. Čest jejich památce!

 

Marian Čep

 

Letecká havárie v roce 1953

Dne 15. 9. 1953 v odpoledních hodinách došlo v lesním úseku u Dolního Údolí k letecké havárii. Havarovaným strojem byl proudový vojenský letoun JAK-23 patřící polskému 3. leteckému pluku operujícímu na letišti ve Strachowicích u Wroclavi.  Proudová stíhačka pilotovaná poručíkem Franciszkem Burekem měla spolu s druhou stíhačkou JAK-23 pilotovanou kapitánem A. Stojowskim provést cvičný let po ose Wroclaw-Syców-Ostrów Wielkopolski-Wroclaw v těžkých atmosférických podmínkách a ve výšce okolo 7 000 m. Když obě letadla dosáhla určeného cíle, první pilot A.Stojowski započal s obratem v daném směru, ale letoun poručíka  F. Bureka pokračoval dál v přímém směru a začal klesat pod úhlem 15 – 20 stupňů,  neodpovídaje při tom na výzvy z řídící věže ani z druhého letounu. Zanedlouho na to přeletěl nad městem Prudnik a s ohlušujícím burácením mířil k Československé státní hranici, kde se krátce po jejím přeletu zřítil na výše uvedeném místě.

Vyšetřováním havárie letounu a ohledáním místa katastrofy byla pověřena sedmičlenná  Československo-polská vojenská komise. Pro doplnění údajů byli přizváni i tři očití svědkové havárie, lesní dělníci. Při ohledávání  místa letecké katastrofy komise zjistila, že letadlo  nárazem na zem vybuchlo a bylo úplně zničeno. Vytvořený kráter měl rozměry  6 x 4 x 6 metrů. Mezi  úlomky letadla byly nalezeny ohořelé části lidského těla. Podle polámaných stromů komise zjistila, že se letoun zřítil pod úhlem cca 70 stupňů. Motor a některé části se zaryly do hloubky 8 metrů. Trup letadla byl výbuchem roztrhán na drobné části a rozmetán více jak 100 metrů po okolí. Podle polohy nalezeného uzávěru kabiny komise zjistila, že kabina byla uzavřena až do dopadu letounu na zem, tudíž se pilot nesnažil katapultovat.  Svědkové svou výpovědí potvrdili, že bylo slyšet hukot leteckého motoru, načež spatřili řítící se letoun, který po několika sekundách dopadl na zem a vybuchl. V závěru vyšetřovací komise je jako pravděpodobná příčina havárie uvedena ztráta vědomí pilota z nedostatku kyslíku nebo z jiných fyziologických příčin. Po ukončení vyšetřování havárie byly pilotovy ostatky předány polské straně a oficiálně pochovány na Osobowickém hřbitově ve Wroclawi. Škoda na lesním porostu byla tehdy vyčíslena na 400,- korun Československých. Vytvořený kráter byl po vyzdvižení důležitých částí letounu zasypán zeminou. Polské prameny dokonce nedávno uvedly, že důvodem havárie mohla být i technická závada na letounu, protože letouny JAK - 23 byly známy únikem výfukových plynů do pilotní kabiny...